Jak se vypořádat s nástrahami naší vlády
Jsme mladá, tzv. tuctová, čtyřčlenná rodina, která se skládá z mého Já (otce), mé přítelkyně Štěpánky a dvou synů. Prvnímu jsou čtyři roky, a druhému šest měsíců. Z toho tedy vyplývá, že Štěpánka je na mateřské dovolené, a já mám - díky bohu - alespoň průměrný měsíční plat v ČR.
Jednoho pochmurného dne se nám stala taková nepříjemnost... Mladšího synka jsme museli odvézt do nemocnice. Už v čekárně mě začal přecházet úsměv na tváři, jelikož jsem si četl ceník pobytu v tomto zařízení. Spíše mi to přišlo jako ceník nějakého levnějšího hotelu, nežli ceník ozdravovacího zařízení. Ale co se dá dělat, je to třeba, tak to opravdu zaplatit musím.
Šel jsem tedy do bankomatu, a vybral poslední tisícikorunu před výplatou. Myslel jsem si, že s ní teda vydržím těch pět dní do výplaty, ale rychle jsem zase klesl na zem. Štěpánka se s Aleškem ubytovala a já jel ke své matce, která mi hlídala mého jmenovce, jen o pár let mladšího. Jenomže, co čert nechtěl, začalo ho bolet ucho. Takže jsem opět sedl do auta a mířil si to zpět, tedy do nemocnice Kladno. Opět jsem si koupil parkovací lístek, zaplatil regulační poplatek, šel pomalu a jistě ke dveřím na ORL, kde jsem čekal, že nás někdo ošetří. Zaťukal jsem tedy směle a hned, jak se otevřely dveře, věděl jsem, že opět budu muset spadnout zpátky na zem.
Pan rádobydoktor, který v nich stál, nás ihned schladil slovy: »To nemůžete do háje chodit později, teď vás budu muset vyšetřit...« Mohl bych pokračovat i dále, jak »hezky« se k nám choval, ale to by byla hodně dlouhá strana. Jen si neodpustím perličku, kdy se mě optal, proč jsem mu nedal Ibalgin. No nevím, jestli je dobré dopovat děti Ibalginem?!
Takže jsme za dvě minuty návštěvy u doktora zaplatili 30 korun, neporadil nám ani léky, tudíž jsme nedostali ani recept. Přesunul jsem se tedy z nemocnice do lékárny, kde jsem opět sáhl do pěněženky a vylovil 250 Kč za léky.
A teď bych si dovolil tedy jen tak letmo vypočítat, kolik mě tento den stál korun. Začnu pobytem v nemocnici: 60 korun za mimino, které si ovšem muselo s sebou vzít své pleny, oblečení, no a díky tomu, že tam měl i maminku, měly sestry volno, protože se o vše postarala právě ona. Nemusely koupat, přebalovat, krmit. Vynásobíme-li to tedy čtyřmi dny, vyjde nás částka 240 Kč. Jak jsem již řekl, měl tam maminku, která také musela zaplatit 60 korun za noc. A co se jí za to dostalo? K večeři kopeček bramborové kaše bez ničeho, povlečení hozené na posteli (musela si sama povléknout), no a samozřejmě celodenní starání se o dítě. Opět vynásobme čtyřmi - dalších 240 Kč.
Přejdu-li teď ke staršímu synovi, zjistím, že za něj jsem ten den utratil 30 korun regulační poplatek, 250 korun za léky, 40 korun parkovné u nemocnice. Celkem mě tedy tento den, bez nákladu za cestu, vyšel na pouhých 700 korun. No, raději nebudu přičítat to ostatní okolo, jako je sunar, něco mamince k jídlu...
Rodina základ státu
Základem státu je rodina. To už nás učili kantorky na ZŠ po revoluci. Tak mě napadá - učil to někdo naše politiky? Asi zřejmě ne - nebo nedávali pozor, stejné jako teď v Poslanecké sněmovně ho nedávají.
Jak může fungovat stát, když tedy nebudou moci fungovat rodiny? Vím sice, že nyní probíhá po celé zeměkouli další vlna ekonomické krize, ale proč to opět odnášejí obyčejní lidé, kteří ji nevyvolali?
Jak si může rodina dovolit takovéto nečekané náklady? Který ignorant vymyslel poplatky pro děti, kterým je neustále něco? Socialismus si sice nepamatuji, nepoznal jsem ho, ale copak se v něm děla taková zvěřstva? Co mám očekávat od státu, který vedou ignoranští sobci a zřejmě i negramotní tuneláři?
Chci vás proto oslovit, vás, soudruzi a soudružky. Je opět totiž čas na to, abychom vzali spravedlnost do svých obyčejných, poctivých českých rukou a posunuli náš stát opět k obrazu socialismu a lidovědemokratické politiky. Bez tohoto zřízení náš stát totiž dopadne stejně tak jako Řecko, Itálie, Španělsko, USA.
Soudruzi, pojďme tedy společně na dlouhou, těžkou cestu, na jejímž konci nás bude čekat ta nejkrásnéjší záře. Ta naše, rudá...
Lukáš DEMETER, ZO KSČM Pchery
Haló noviny 29. 12. 2011, Lukáš DEMETER