Člověk nebo Bůh?

Největší Čech v historii, největší státník, nejlepší prezident, politik, humanista, filozof... Takovýchto nej i mnoho dalších poct se nyní ještě více dostává osobě bývalého prezidenta naší země Václava Havla v souvislosti s jeho smrtí, která se stala doslova jedinou žhavou a tou »nejdůležitější« událostí končícího roku 2011, která nabyla doslova »mezigalaktického« významu.

To, zdali takovou událostí byla či nikoli, ponechám na posouzení každého ze čtenářů, občanů, kteří s obavami vyhlížejí právě započatý nový krizový rok 2012.

Osoba Václava Havla i jeho působení coby prvního porevolučního prezidenta ČSSR, prvního a posledního prezidenta ČSFR, resp. prvního prezidenta ČR, obojí je pro mě rozporuplné. Pravda a láska nezvítězily nad lží a nenávistí, jak tvrdil, ba naopak. Komunisté nelhali, když varovali národ v listopadu a prosinci 1989 před nezaměstnaností, tzv. králíkárny jsou dnes byty I. kategorie, protože jiné se za 22 let polistopadových vlád ani nepostavily. Nebyli to komunisté, ale Václav Havel, kdo lhal, když v listopadu 1989 sliboval, že se naše země již nikdy nestane členem jakéhokoliv vojenského paktu a požadoval zrušení nejen Varšavské smlouvy, ale i NATO, do kterého jsme nakonec »demokraticky«, tj. bez možnosti referenda, především díky němu, vstoupili... A nebyli to komunisté, kteří díky neuváženým a divokým porevolučním amnestiím dovolili propuštění mnoha kriminálníků, zlodějů, ba i vrahů. Byl to pan Havel!

Nemohu souhlasit ani s těmi, kteří tvrdí, že Václav Havel byl »mírotvůrce«, jenž by si zasloužil Nobelovu cenu za mír - když právě on prosazoval (a následně horlivě podporoval) tzv. humanitární bombardování bývalé Jugoslávie, při kterém zahynuly tisíce civilistů. Tady se sluší připomenout i jiná jeho oblíbená »krvavá« vojenská dobrodružství, která zanechala neméně mrtvých - ať už v Iráku či Afghánistánu, dobrodružství, která ovšem sloužila pouze k vyprázdnění amerických vojenských skladů a jejich ekonomickým zájmům. Takovýto »humanista« by opravdu dostat cenu za mír nikdy neměl!

Odmítám také jakékoliv heroizování osoby pana Havla, které připomíná novodobé budování kultu osobnosti s následnými návrhy na přejmenování názvů ulic, budov nebo letišť, což bude jako vždy stát občany spoustu času a starostí. Snad nejsem sám, komu tohle všechno až nápadně připomíná tu »strašnou« předlistopadovou dobu s pompézními pohřby např. Klementa Gottwalda a přejmenováváním ulic (ale i podniků) po významných představitelích tehdejšího režimu. Připadá mi, že Václav Havel nebyl občanem a člověkem, ale snad rovnou Bohem...!

Stejně tak ovšem odmítám přát někomu nebo oslavovat nečí smrt! Ani já nepatřím k příznivcům Václava Havla a ačkoli se s jeho názory nikdy neztotožním, respektoval jsem je. Proto se i já musím distancovat od odporného chování SMKČ, které nemá s KSČM nic společného a které místo toho aby v současné době, kdy bude třeba víc než kdy jindy získávat mladé příznivce pro komunistickou stranu, pomáhalo, tak škodí, kde se dá a vrhá špatné světlo jak na stranu, tak na mladé komunisty. Proto souhlasím s názory uvedenými v článku předsedy Komise mládeže ÚV KSČM Zdeňka Milaty v Haló novinách ze dne 22. 12. 2011.

René ZÁVIŠEK, mladý člen a zastupitel KSČM, Orlová

Haló noviny 5. 1. 2012, René ZÁVIŠEK