Kniha jako zastaralé médium, aneb LOL, BTW, OMG a jiné »zkratky«

Občas okolo sebe slýchám hlasy. Nic divného, říkáte si a možná mě i poučíte, že za to mohou hned dva činitelé: cizí lidé a vlastní sluch; a že jde o poměrně rozšířenou civilizační chorobu. Patrně se mi dokonce pokusíte z vlastní zkušenosti poradit: snad by bylo nejlepší ty hlasy ignorovat. Jistě, zkoušel jsem to, žel ony jsou čím dál hlasitější!

To futuristé vykřikují, že nová doba si žádá nové prostředky a že vše staré páchne zpátečnictvím. Slyším ty hlasy, ba naslouchám jim, leč ačkoliv se považuji za člověka docela moderního, bytostně s nimi nesouhlasím.

Ne, já opravdu nemám nic proti vývoji. Jsem neskonale šťasten, že mi technický pokrok dovoluje sledovat kvalitní záběry povrchu Marsu bez mé přímé osobní účasti a mám upřímnou radost z každého nového vědeckého objevu; žasnu nad prostou možností šířit svůj hlas telefonem a dozvídám-li se o nové technice při aplikaci vlasových implantátů na místa proti všem zvyklostem vlasy smutně neobdařená, jsem blahem takřka bez sebe. Ale přesto se každého nového objevu taky trochu bojím. Čím skvělejší totiž tento je, tím markantnější připadá mi pojednou náskok rozvoje vědy a techniky před vývojem kulturně-duchovním. A to mi - nezlobte se na mě - nahání strach.

Děsím se pohrdání tradicemi, děsím se dekadence vládnoucí kultuře a mezilidským vztahům, děsím se hlouposti a také pýchy, té lidské pýchy, která si stoupá na špičky a snaží se plivnout do nebe, aby tak dokázala, že jsme větší než Bůh, než Bůh, který vlastně stejně neexistuje. Bojím se stávajícího úpadku, bojím se prostého faktu, že úpadek vede k zániku a zároveň se trochu bojím lidí, kteří se neustále něčeho děsí a bojí.

Nedávno jsem jednomu známému přátelsky vyčetl jeho zacházení s knihou. Způsob, jak ohýbal a mačkal stránky při jejich otáčení, různé skvrny těžko identifikovatelných původů rozeseté s ohavnou pravidelností po celé knize, i odporně umaštěný obal, to vše mě přivádělo do stavu ne zrovna vzdálenému šílenství. Podíval se na mě překvapeně a otázal se, o co jako jde, co mu je do nějaké knihy? Nejde přece o to, jak vypadá, ale o její obsah. Nemínil jsem se hned stavět do opozice, vždyť i já upřednostňuji knihy s kvalitním obsahem, jen jsem se mu jemně snažil naznačit, že kniha je svým způsobem předmět nesoucí v sobě jakousi hrdost a vznešenost kultury; žvanil jsem cosi o tom, že dobrá kniha je něco jako šperk, klenot naší vzdělanosti a inteligence, nikoliv jen věc na jedno použití jako například křížovka nebo toaletní papír. (Napadlo mě, že právě ten by mohl být - po jisté proceduře - šperkem jeho inteligence, ale raději jsem pomlčel...). Řekl mi, že jsem měšťák a že mám staromódní názory.

Kniha je přece stejně zastaralé médium, krásná literatura je jen pro snílky a hloupé ženské (v budoucnu ji beztak vytlačí televize); nejdůležitější jsou přece fakta, a ta nám poskytne zrovna tak (ba mnohem lépe) internet. Vše bude dostupnější a rychlejší (k tomu to stejně všechno od začátku spěje!), a ještě budeme šetřit lesy (je a bylo by nesmírně neekologické kácet je kvůli papíru, který se díky monitorům stane tak nepotřebným).

Netušil jsem, kde se v něm jeho názory berou; pochopil jsem ale, že ke knihám nemá žádný vztah (ostatně jeho slovní zásoba dávala víc než tušit, že není zrovna okresním knihomolem). Navyklý ze SMS zpráv, bez interpunkce (s trochou nadsázky) i mluvil a v rozhovoru hojně užíval zkratek urážejících nejen český a anglický jazyk, ale jazyk obecně, takže nelze vyloučit, že přepis jeho hovorů s přáteli by byl volně zaměnitelný s přepisem hovorů jeskynních lidí nad žvýkáním kůží.

Ač se jednalo o vysokoškolsky vzdělaného člověka (vzdělaného?), neměl v sobě ani zbla toho, čemu se říká přirozená inteligence a kultivovanost (on tomu říkal měšťáctví). Neuměl se chovat a proto se oháněl svým kladným vztahem ke svobodě, která pro něj znamenala jen to, že se mohl chovat jako dobytek a ještě se tím chlubit co projevem mimořádného volnomyšlenkářství. Chtěl chránit stromy a já si uvědomil, že ze zcela zištných důvodů. Kdyby totiž všichni lidé byli jako on, mohli bychom se na ně velmi rychle vrátit. A bylo by přece velice smutné nemít kam...

Haló noviny 19. 8. 2010, Jan JELÍNEK, Jiří BRUTHANS